Recenze: Shot Caller

Poctivé vězeňské drama Shot Caller, které vás nenechá vydechnout.

Vězeňských dramat o jednom lidském osudu již bylo natočeno nespočet. Rok, co rok se přidá do sbírky vězeňských bijáků další kousek, jenomže už dlouho tu nebyla taková solidní psychologická sonda s výborným ústředním hrdinou. Celé kouzlo Shot Calleru tkví v jedné věci a to v dech beroucím podání Nikolaje Costera-Waldaua, tohoto dánského rodáka znáte, i když si to podle jména možná ani neuvědomujete, ztvárňuje totiž postavu Jaimeho Lannistera v jednom z nejpopulárnějších seriálů současnosti.

Právě jeho skvostný herecký projev povyšuje jinak přímočarý scénář, jenž se odlišuje od jiných vězeňských dramat svým vypravěčstvím. Snímek totiž začíná v bodě, kdy je hrdina Money (Nikolaj Coster-Waldau) propuštěn po deseti letech z vězení. Od začátku filmu tak sledujeme již zlomeného nebo chcete-li utuženého člověka, kterého vězeňský systém semlel a vyplivnul v podobě člena nacistického gangu, pro něhož ani propustka z vězení neznamená klid a svobodu. Film tak sledujeme ve dvou rovinách. V přítomnosti sledujeme propuštěného Moneyho a k tomu se nespočetněkrát podíváme do Moneyho minulosti v podobě flashbacků, kde se dozvíme, za co šel do vězení, jak se z něj stal člověk, kterým je dnes, a proč strávil ve vězení mnohem delší dobu, než za jakou byl původně odsouzen.

Takovýto styl vyprávění nahrává herecké one-man show, ve které titulní herec může prokázat, jak kvalitním hercem skutečně je. A nepřekvapivě tohoto hereckého koncertu Nikolaj Coster-Waldau využívá v každé scéně. Dokáže skvěle balancovat mezi průměrným manažerem, kterého v pohodě fauluje týpek při basketu, ustrašeným člověkem, jenž se snaží za každou cenu přežít ve vězeňském prostředí a spáchat činy, ze kterých je mu na zvracení a charismatickým magorem, kterého se každý bojí, protože z něj jde přirozený strach. N. Coster-Waldau dokáže s finesou sobě vlastní zahrát jakoukoli z těchto zmíněných hereckých poloh a přitom neustále vypadat jak sympaticky tak opovrženíhodně. Už dlouho jsem neviděl v celovečeráku takhle komplexní postavu, které zároveň fandíte, a na druhou stranu je vám vcelku nesympatická.

I přes jasné režijní soustředění na hlavní postavu kupodivu divák dostane v menší míře hlubší pohled i na některé vedlejší postavy, které díky tomu nevypadají jen jako postradatelné šablonovité figurky na filmové šachovnici, ale jako plnohodnotné postavy, ve kterých se ani nesoustředíte na to, že sledujete dobře známé herce. Vnímáte jen postavy a to není v hollywoodském prostředí vždy zvykem. Píšu zde konkrétně o Jonu Bernthalovi, Lake Bell a Omaru Hardwickovi. Všichni tři mají i přes menší prostor výborně napsané postavy a dialogy, díky kterým je film skvělým zážitkem i v těch momentech, kdy je Money na chvíli mimo záběr.

Jediným slabým článkem, který ve svých scénách působí rušivě, je bývalý afgánský voják a valnou část stopáže pravá ruka Moneyho v podání Emoryho Cohena. Tohle je jediná postava, která má nepadnoucí casting. Emory Cohen může hrát, jak chce, ale jako bývalý voják opravdu nepůsobí a jen zde jsem viděl pouze snaživého herce a ne důležitou vedlejší postavu.

Další porci mé chvály si zaslouží bývalý kaskadér a už několik let profesionální režisér a scénárista Ric Roman Waugh. Ten si po snímcích jako Práskač, Zločinec či Stíny minulosti natočil hutné psychologické drama a právě tímto filmem dokazuje, jak moc zručným tvůrcem je. Jeho režijními podání se nedá v podstatě nic vytknout a ruku v ruce s natáčecím umem Dana Gonzalese se na snímek kouká jedna radost a servíruje jeden hezký záběr za druhým.

Pomalé plíživé tempo občas rozvíří drsná krvavá akčnější scéna či dojemný pláč zhrzeného člověka, všechny tyto aspekty jsou vyvedeny v dokonalost a kdyby se R.R.Waugh místy odpoutal od zajetého šablonovitého scénáře a naservíroval alespoň z části nepředvídatelný či něčím odlišný příběh od zajetých vězeňských snímků, kterých již bylo natočeno nespočet, tak by se jednalo o opravdu nevšední zážitek. Takhle tu máme “jen“ skvostně zahraný a s umem podaný vězeňský snímek, který ani v nejmenším nedělá svým nejvýznamnějším předchůdcům ostudu.

Depresivní atmosféru dolaďuje tíživý hudební doprovod Antonia Pinta, který v tomto vězeňském snímku nezapře předchozí soundtracky na filmech jako Collateral nebo Obchodník se smrtí. Možná je místy až moc držen na uzdě a hudba není tak drásavá, jak by mohla být. I tak tu však máme slušný hudební doprovod, který možná nepřekvapí, ale svůj účel splní.

Celkově je Shot Caller mrazivým filmovým zážitkem, který vás bude držet v napětí až do úplného konce. Už jen díky tomu úžasnému výkonu Nikolaje Costera-Waldau a perfektnímu filmovému řemeslu stojí film za vidění. Jen nepřináší do svého subžánru nic nového.

Shot Caller
USA, 2017, 121 min

Režie: Ric Roman Waugh
Scénář: Ric Roman Waugh
Kamera: Dana Gonzales
Hudba: Antonio Pinto
Hrají: Nikolaj Coster-Waldau, Jon Bernthal, Lake Bell, Omari Hardwick, Michael Landes, Jeffrey Donovan, Benjamin Bratt, Emory Cohen, Jessy Schram, Holt McCallany, Juan Pablo Raba, Matt Gerald, Chris Browning, Evan Jones, Max Greenfield, Sarah Minnich, Keith Jardine, Dylan Kenin, Brendan Kelly, J. Nathan Simmons, Cru Ennis, Euphrates Arthur, Isaac Barnes, Jetto Dorsainville, David House, Mark Sivertsen, Michael Sheets, Mike Ostroski, Rodger Larance, Brandon K. Hampton
Producenti: Michel Litvak
Střih: Michelle Tesoro
Scénografie: Guy Barnes
Kostýmy: Kelli Jones

Líbí se vám tento článek? Přidejte si Filmového guru na Facebooku a nenechte si ujít další novinky ze světa filmu.