Český filmový speciál: Pohádka do roku 1989 (1. část )

Česko má, alespoň co se týče filmu, jednu tradici jistou. Od padesátých let minulého století se u nás pravidelně točí filmová pohádka. Jaké jsou ty nejlepší? Prozradí vám nový filmový speciál.

Pohádka v české kinematografii zaujímá velmi důležité postavení. Je divácky nejúspěšnější, zároveň ale často kritizována. O čemž se přesvědčilo již několik českých tvůrců, kteří neuspěli se svým pohádkovým počinem mezi nejpřísnějšími diváky, těmi nejmenšími.

Pohodlně se usaďte a připravte se na porci pohádkových příběhů, které vznikly do konce roku 1989.

Co se v tomto speciálu dozvíte?

• O čem mělo být pokračování Pyšné princezny?

• Kdo napsal Tři oříšky pro Popelku?

• Přehled 11 nejnavštěvovanějších pohádek v kinech do roku 1989.

Česká filmová pohádka má jasně stanovená pravidla. Jsou to:

• postavy (skutečné a nadpřirozené – kladné postavy jsou vždy veselé a chytré, záporné jsou naopak hloupé a komické)
• prostředí (neutrální svět v nekonkrétním čase)
• děj (vítězství dobra nad zlem, moudrosti nad hloupostí)
• výrazný komediální nádech příběhu
• nechybí ani píseň (písně), která téměř vždy zlidoví

Tento článek vznikl díky sesbírání informací z několika zdrojů (viz odkazy na konci článku). Pokud bylo na některou významnou pohádku zapomenuto, nebyl to určitě úmysl.

Pěkně od začátku

Prvním pohádkovým pokusem určeným pro dětského diváka byl na počátku české kinematografie čtyřicet šest minut dlouhý němý snímek Červená karkulka (premiéra v kinech 21. 1. 1921) režiséra Stanislava Innemanna (Muži v offsidu, Vražda v Ostrovní ulici). Film působil poněkud amatérským a infantilním dojmem již ve dvacátých letech minulého století.

Ještě něž v roce 1937 dorazila do kin animovaná klasika od Walta Disneyho, do českých kin dorazila v roce 1933 hraná Sněhurka a sedm trpaslíků od režiséra Oldřicha Kmínka (Prodaná nevěsta, Manželství na úvěr). Ten ve stejném roce natočil ještě jeden tradiční příběh o Perníkové chaloupce, která sloužila zároveň i jako reklama na mléčné výrobky. Poprvé se námět s ježibabou a loupáním perníčku objevil ale už v roce 1927 díky režisérovi Josefu Kokeislovi.

První nejúspěšnější česká pohádka jako vzor

Pohádkový žánr „založil“ režisér Bořivoj Zeman (Anděl na horách, Fantom Morrisvillu), po zestátnění kinematografie, se svojí romantickou Pyšnou princeznou (26. 9. 1952) a hned si vydobyl první místo v žebříčku nejnavštěvovanějších filmů u nás (8 223 010 diváků). Na tehdejší dobu vcelku dobrodružná černobílá pohádka oslovuje stále nové generace diváků u vánočních televizních obrazovek. Zemanův film byl také příkladem důmyslně, pečlivě a přesvědčivě ideologizovaného snímku, v němž Miroslavovo vzkvétající království komunistického ražení naplňovalo ideu laskavého „velkého bratra“ Krasomiliny upadající feudální země. Tento „skrytý“ obsah československých pohádek se stal po dlouhých čtyřicet let jasným vzorem.

„Chtěli bychom natočit Pyšnou princeznu po dvaceti letech. To znamená, že Vladimír Ráž (král Miroslav) by byl již královským manželem Aleny Vránové (princezna Krasomila) a vychovávali by dceru, s níž by měli stejné problémy, které prožívali za mlada sami. V počáteční části nového filmu bychom použili asi 600 metrů z onoho starého snímku pro retrospektivu, která by byla tónovaná. Nový film bychom točili samozřejmě na barvu.“

Představa o pokračování Pyšné princezny podle známého scenáristy Oty Hofmana.

Bořivoj Zeman nezůstal jen u Pyšné princezny. Podle pohádky Sůl nad zlato od Boženy Němcové vznikl komediální příběh Byl jednou jeden král (11. 2. 1955). Vůbec první a zároveň poslední setkání krále Já I. Jana Wericha a rádce Atakdále Vlasty Buriana nepřineslo takové úspěchy jako předešlá pohádka, ale diváci byli vesměs spokojeni. O čemž hovoří i návštěvnost v kinech, která se zastavila na čísle 5 915 296 diváků. Vůbec poprvé se před kamerou objevila herečka Milena Dvorská v roli princezny Marušky.

Zejména divadelní režisér Jaromír Pleskot (Robinsonka) použil pro zábavný a ideologicky „správný“ pohádkový film Obušku, z pytle ven! (7. 9. 1956) pohádku Kouzelné dary autora Karla Jaromíra Erbena. Na scénáři s ním spolupracoval Jiří Brdečka (Baron Prášil, Limonádový Joe aneb Koňská opera, Adéla ještě nevečeřela), který si později stěžoval na špatnou spolupráci s režisérem, který několik scén, oproti scénáři, natáhl.

Příběh s animovanými prvky Břetislava Pojara a první výtvarnou stylizací podle Josefa Lady o muzikantovi (Ladislav Pešek) a lakomém hospodském (Josef Beyvl) se ovšem setkal s překvapivou kritikou.

„Autoři filmu Obušku, z pytle ven! pominuli zcela pedagogický zřetel, kterým se měli ve své práci řídit (o zřetelu uměleckém ani nemluvě). Děti, které film zhlédnou, se snad pobaví, ale bude to planá, škodlivá zábava. Rozhodně si z filmu neodnesou žádný trvalejší positivní dojem a na kouzelnické a fraškovité kousky nemusí chodit do kina – v tom jim lépe poslouží cirkus.“

Ivan Dvořák, Film a doba 2, č. 10, 1956, s. 694.

Úspěšné tažení režiséra Zemana přerušil Josef Mach (Rodinné trampoty oficiála Tříšky, Na kolejích čeká vrah) se svými Hrátky s čertem (26. 4. 1957). A jsou-li někteří tvůrci pohádek adaptování velmi často, je to zajisté i spisovatel Jan Drda, jako v tomto případě. Jeho divadelní hra na plátnech kin vynikala již po druhé použitou výtvarnou stylizací inspirovanou Josefem Ladou, která jasně dokazovala svou lidovost. Poněkud netypický hrdina, vysloužilý voják Martin Kabát (Josef Bek), se musí vydat do pekla, aby vysvobodil princeznu Dišperandu (Alena Vránová) a její služebnou Káču (Eva Klepáčová) z moci pekla.

V roce 1959 byly natočeny pohádky rovnou dvě a od jednoho tvůrce. Geniální režisér československé kinematografie Martin Frič (Škola základ života, Eva tropí hlouposti, Lidé z maringotek) natočil Princeznu se zlatou hvězdou (18. 12. 1959) a Dařbujána a Pandrholu (10. 6. 1960). Frič se pokusil pohádky pojmout po svém! Nově pojatá celoveršovaná princezna se zlatou hvězdou na čele, se silným obsazením nebo odvážná role smrťáka s kosou Václava Lohnického ve stylizovaném Dařbujánovi ale nedokázaly navázat na úspěch pohádek Bořivoje Zemana.

První zkušenost s koprodučkní pohádkou přivedl do československé kinematografie snímek Labakan (12. 4. 1957), který byl natočen ve spolupráci s Bulharskem. A jak se ukázalo i později, propojení rozdílných jazyků a kultur české dětské diváky neoslovuje.

Nejslavnější období české kinematografie bez pohádek

Československá nová vlna byla nejslavnějším obdobím naší kinematografie. Noví tvůrci se ale v 60. letech skoro vůbec nevěnovali pohádkám. Zmínit lze jen  Zlaté kapradí (22. 11. 1963) s Vítem Olmerem v hlavní roli nebo v ateliérech natočené Tři zlaté vlasy děda Vševěda (22. 11. 1963).

V roce 1968 se ale zpět o slovo přihlásil Bořivoj Zeman se svým muzikálovém pojetí pohádky Šíleně smutná princezna (7. 6. 1968). V hlavních rolích se představili tehdejší populární zpěváci Helena Vondráčková a Václav Neckář. Snímek podle scénáře Františka Vlčka (Můj brácha má prima bráchu) odpovídal tehdejší uvolněné atmosféře v zemi spojené s „pražským jarem“. Chytlavá a nadčasová hudba mladého Jana Hammera a působivá atmosféra udělaly z této pohádky jednu z nejpopulárnějších.

Pohádková renesance

V době normalizace dostali čeští diváci bezkonkurenčně největší počet pohádek a jednu pohádkovou královnu. Stala se jí bezpochyby pohádka režiséra Václava Vorlíčka („Pane, vy jste vdova!“, Což takhle dát si špenát) Tři oříšky pro Popelku (16. 11. 1973). V hlavní roli emancipované Popelky (střílí z kuše, jezdí na koni) se představila, později do pohádek často obsazovaná, Libuše Šafránková.

Film s rozpočtem tři a půl milionu korun vznikl podle scénáře Františka Pavlíčka (Marketa Lazarová, Lišáci, Myšáci a Šibeničák), který se inspiroval pohádkami O Popelce a O třech sestrách z pera Němcové. Na žádost režiséra ale přidal do pohádkového příběhu několik humorných scén. Například komické scény na královském plese. Nápad se osvědčil, diváci pohádku zvolili v televizní anketě České televize jako nejpopulárnější českou filmovou komedii století. A ještě jedna žádost, tentokrát německých koproducentů, měla za následek oblíbenost pohádky. Jejich přání bylo natáčení urychlit, takže i přes to, že scénář byl situován do léta, začalo se točit už v zimě.

Pokud se vrátíme ke scénáři Popelky, tak pozorný divák v titulcích u kolonky scénář nalezne jméno dramaturgyně Československé televize Bohumily Zelenkové. Ta totiž propůjčila své jméno scenáristovi, který v té době nemohl být z politických důvodů jako autor uváděn. Stalo se tak ještě u pohádky Princ Bajaja, kde kolegu „zastoupila“ Eva Košlerová. Oblibu si pohádka získala i díky hudbě skladatele Karla Svobody (Noc na Karlštejně, Zítra vstanu a opařím se čajem) a závěrečné písně Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? v podání Karla Gotta. Dnes už legendární pohádka byla v roce 2015 digitálně restaurována, a velké popularitě se těší nejen u nás, ale i v Německu nebo Norsku. Tam má Popelka ve vánočním programu veřejnoprávní televize pevnější místo než u nás, vysílá se opakovaně na Štědrý den v 11 hodin dopoledne.

S další várkou pohádek pro československá kina Vorlíček příliš dlouho nečekal. V pohádce Jak se budí princezny (24. 3. 1978), variací na Šípkovou Růženku podle scénáře Bohumily Zelenkové (Čtyřlístek ve službách krále), která nedramatický příběh o spící princezně rozšířila o postavu prince Jaroslava v podání Jana Hrušínského (Dívka na koštěti, Želary), úspěch slavil hlavně Vladimír Menšík. Ten jako nezapomenutelný princův sluha Matěj pobavil se svými hláškami („Samé kytky, kdyby tak hodili jitrnici.“ nebo „Ještěže nechtějí, abych dělal orla. Já už bych se snad ani nevznesl.“). A písní Na sedmém lánu tentokrát přispěla Helena Vondráčková.

Pohádkové trio ukončil Vorlíček s fantazijním vyprávěním o Princi a Večernici (19. 10. 1979). Příběh o princi Velenovi, krásné Večernici a jejich třech švagrech Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, a ústředním zlém čarodějovi Mrakomorovi v podání Radoslava Brzobohatého, nenechal nejedno dítko klidné. Temné vyznění příběhu se blížilo více režisérovým třem pohádkám realizovaným v druhé půlce devadesátých let než ke komediálně laděné Popelce a Růžence.

Režisér Antonín Kachlík (Smrt za oponou) přivedl na plátna kin, podle pohádky Boženy Němcové, němého Prince Bajaju (17. 12. 1971) a zběsilého pohádkového draka. Zatímco titulní hrdina má tvář slovenského herce Ivana Palúcha a hlas Petra Štěpánka, Magda Vášáryová ztvárnila princeznu Slavěnu jak tváří, tak i hlasem. Černého prince si zahrál František Velecký, který se po boku Vášáryové objevil už v historickém dramatu Františka Vláčila Markéta Lazarová.

Svůj poslední film Bořivoj Zeman natočil v roce 1977, byla jím pohádka Honza málem králem (15. 7. 1977). Opět, jako v Šíleně smutné princezně, v hlavní roli populární zpěvák, tentokrát Jiří Korn, který propůjčil tvář i hlas Honzovi, alespoň při zpěvu. Kornův mluvený projev daboval Michal Pavlata. Český Honza je v pohádce využíván často, mnohdy ale jen jako typ postavy, která ve světě svou chytrostí přelstí zlo. Vzpomenete si na více pohádkových „Honzů“?

Filmy režiséra Juraje Herze (Spalovač mrtvol, Holky z porcelánu, Habermannův mlýn) Panna a netvor (2. 3. 1979) a Deváté srdce (13. 4. 1979) díky spojení výpravné kamery, architektury a hudby přivedly na plátna kin netypický formát až hororově stylizovaných pohádek.

Lehce temný příběh podle klasické pohádky Hanse Christiana Andersena s nešťastným koncem poslala do kin i Malá mořská víla (12. 11. 1976) režiséra Karla Kachyni (Ucho, Sestřičky, Fany) a scénáristy Oty Hofmana (Poplach v oblacích, …a zase ta Lucie!). Stejně jako Herzovy pohádky, i mořská víla vyniká nadčasovou vizuální podobou, v tomto případě podmořskou říší. Lví podíl na tom měli kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová.

Divácká osmdesátá léta

V 80. letech se filmy začali více přizpůsobovat divácké úspěšnosti, o čemž vypovídá i hned několik natočených pohádek. Během normalizace také započala dodnes trvající tradice uvádět na Štědrý večer novou filmovou pohádku.

Jedna z nejpovedenějších a nejoblíbenějších pohádek vznikla v roce 1984, vytvořil ji Hynek Bočan (Pasťák, Parta hic, Smích se lepí na paty) a jmenovala se S čerty nejsou žerty (01.10.1985). Byl to úplně první pohádkový počin režiséra, který se volně inspiroval pohádkou Boženy Němcové Čertův švagr a scénář napsal společně s Jiřím Justem (V podstatě jsme normální, Jako jed) podle námětu Ireny Šlapákové. Snímek zachovává hlavní motiv námětu, a to spravedlivé peklo, ve kterém jsou zlí lidé potrestaní a ti dobří odměněni. Dokonalé filmové peklo, bezpočet filmových hlášek, uchu lahodící hudba Jaroslava Uhlíře a herecké výkony Ondřeje Vetchého, Vladimíra Dlouhého nebo Petra Nárožného, vynášejí komediální příběh do pohádkových výšin. Není ani divu, že snímek získal několik ocenění, jak u nás, tak v zahraničí.

Divácké oblíbenosti se těšila i úplně první pohádka komediálního režiséra Oldřicha Lipského (Cirkus bude!, „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, „Marečku, podejte mi pero!“). Jeho Tři veteráni (1. 7. 1984) vznikly na motivy příběhů z Fimfára od Jana Wericha. Geniální obsazení, dnes již kultovní hlášky a oblíbené písně opět z pera Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka daly vzniknout jedné z nejoblíbenějších pohádek osmdesátých let.

Dosavadního krále pohádek Václava Vorlíčka vystřídal koncem osmdesátých let režisér Zdeněk Troška (Slunce, seno, jahody, Andělská tvář) a hned se svým prvním pohádkovým počinem O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1. 12. 1987) překvapil. Jeho Jasněnka přinesla do té doby nevídané až akční dobrodružství a skvělé filmové triky. Tehdejší ředitel Barrandova se dokonce domníval, že by snad mohly i děti během promítání omdlévat hrůzou, takže Troška několik scén musel z filmu vystříhat. Role čarodějnic, znamenité výkony Heleny Růžičkové a Yvetty Blanarovičové, předznamenaly nástup upištěných pohádkových bytostí v nastávajících autorových filmech.

Další pohádkou, kterou po scenáristické stránce měl opět na svědomí Ota Hofman, byl dobrodružný Třetí princ (1. 7. 1983). Převážně televizní režisér Antonín Moskalyk (Babička) se s pohádkou setkal úplně poprvé. Jeho pojetí pohádky se blíží spíše k výpravnému a napínavému filmu pro mládež než k typicky líbivému dětskému snímku. V rolích prince a princezny se opět setkali před kamerou Libuše Šafránková a Pavel Trávníček, tak jako v Popelce.

Typicky česká pohádková příšera, vícehlavý drak, se v českých filmech objevila málokdy. Režisér Radim Cvrček (Třetí skoba pro Kocoura, Strašidla z vikýře) natočil film Za humny je drak (1. 10. 1983), ve kterém ale drak Mrak byl spíš roztomilým kamarádem než krvelačnou nestvůrou. Humorná pohádka se těšila oblibě i díky roli vtipného krále v provedení Jiřího Císlera.

Někteří tvůrci ovšem s pohádkou začali a hned skončili. Například režisér Petr Švéda a jeho příběh O statečném kováři (1. 9. 1984) byl jeho jediným režijním počinem. Snímek vznikl ve Filmovém studiu Gottwaldov (dnešní Zlín), které se zaměřovalo hlavně na dětské filmy, a představil tehdy vycházející hvězdu – „básníka Šafránka“ – herce Pavla Kříže. Pohádka se ale pravidelně objevuje během Vánoc na televizních obrazovkách.

Další pohádkovým příběhem, který vznikl ve FS Gottwaldov, byl Nebojsa (1. 8. 1989). Snímek slovenského režiséra Júliuse Matuly (Indiáni z Větrova, Muž na drátě) byl koprodukovaný bratislavskou Kolibou a do kin dorazil v české a slovenské verzi.

A jako poslední film režiséra Antonína Kachlíka vznikla pohádka O zatoulané princezně (1. 12. 1988). Byla natočena ke stoletému výročí narození malíře a spisovatele Josefa Lady a od té doby nevznikla žádná filmová pohádka, která by se Ladovým uměním inspirovala.

11 nejnavštěvovanějších pohádek (do roku 1989)

#	Název (rok výroby)	Počet diváků
1.	Pyšná princezna (1952)	8 223 010
2.	Byl jednou jeden král (1955)	5 915 296
3.	Princezna se zlatou hvězdou (1959)	5 034 409
4.	Hrátky s čertem (1957)	4 038 726
5.	Šíleně smutná princezna (1968)	2 904 744
6.	Tři oříšky pro Popelku (1973)	2 851 538
7.	Dařbuján a Pandrhola (1960)	2 419 987
8.	Honza málem králem (1977)	1 372 709
9.	Princ a večernice (1979)	1 280 159
10.	Tři veteráni (1984)	1 185 079
11.	Jak se budí princezny (1977)	1 131 350

V pokračování pohádkového speciálu se dočtete, kdo byl po revoluci průkopníkem české filmové pohádky a jak se filmaři poprali s tímto jedním z nejnákladnějších filmových žánrů.

Zdroje informací: Národní filmový archiv, pořad Tváře českého filmu, pořad Rozmarná léta českého filmu, ČSFD, Kinomaniak

Líbí se vám tento článek? Přidejte si Filmového guru na Facebooku a nenechte si ujít další novinky ze světa filmu.